,,Buď sama sebou, všichni ostatní jsou již obsazeni.''

Kdo je Martina?

Jak již napovídá mé jméno a příjmení:

Martina - podle významu jména jsem bojovnice, hlavně za pravdu v sobě a s tím se naprosto ztotožňuji

Pražáková - Pradávná žákyně - jelikož věřím, že učení je nekonečný jízda životem.

Jsem žena, která miluje obyčejnost okamžiků a hloubku života. 

Jsem přátelská a prý jsem autentická - já mám pocit, že bych mohla být ještě víc autentičtější, ale víte jak je to - každý máme ten svůj pohled.

Má práce průvodkyně sebepoznáním je mou misí v tomto životě. 

Můžete se semnou setkat v individuálním a skupinovém setkání, které tvořím z osobního příběhu a poznání na mé životní cestě. 

Už jako dítě jsem slýchala jak jsem zaměstnávala mysl dospělých, tak že se museli zamýšlet naditím jak odpovědět. Byly to dotazy na hlubší vnímání světa, situací, vztahů a spousty dalších skutečností, jež jsou mou celoživotní vášní.

Abych byla schopna porozumět té hloubce jež mě tak moc zajímala, jako duše jsem měla vše naplánováno... Ovšem co jsem si ještě naplánovala poznat v životě objevuji a budu objevovat celý pozemský život - nechci ti vnucovat moje pravdy ale máš to s největší pravděpodobností stejně..ehm pač jsme z jednoho těsta - věřím, že tuhle větu jsi už někdy slyšel/a :)

V dnešní době miluji sebe a život co a koho přináší, směji se na něj a on na mně. Jsem si vědoma, že mám svobodnou volbu ve všem co dělám, říkám, cítím a s kým se potkávám na této jízdě životem s plnou zodpovědností (kterou někdy opomenu, ale baví mně s ní hrát na schovku :D

 

 Ovšem byly tu i dny kdy jsem to takhle nevnímala, nuže chceš-li čti dál:

 

 

 

P1030840 - kopie.jpg
Datový zdroj 2_edited.png

Koně jsou nedílnou součástí mého života od 2 let. Jako dítě jsem se cítila sama, protože rodiče byli velmi zaneprázdnění. Milovali mně, ale mně to jako dítěti nestačilo - nutno podotknout, že to dělali nejlépe jak uměli, takže to není o tom, že bych jim tu něco vyčítala. Píši to proto, že jsem nacházela porozumění a lék na samotu právě u koní. A tak mně v tom oba mí rodiče podporovali. Vozili mně na ranč a já jsem byla nejšťastnější dítě. Když mi bylo 13 let, byla jsem v autě s mamkou a taťkou - nabourali jsme se v noci a já se probudila z pocitů štěstí a radosti do noční můry. Ocitla jsem se mezi sedačkami se zlomenou nohou tak, že jsem byla na vozíčku a dlouho jsem se léčila, protože trauma které jsem utrpěla nebyla ani tak ta zlomená noha, ale pohled na vážně raněnou maminku a tváří v tvář smrti mého nejmilovanějšího muže na světě- mého tatínka. 

Tehdy jsem šla pro svou naplánovanou cestu utrpení. Bolest srdce, paralýza, šok a to tak veliký, že jsem se stala neskutečně silnou. Odhodila jsem své dětství a převzala zodpovědnost za vše do svých rukou - musím se o ně postarat. A tak se stalo. rok trvalo než se mamka opět vrátila domů a celý rok s těmi pocity a ještě místo podpory jsem slýchala jaká chudinka jsem, jak mně všichni litují. Nesnášela jsem to, protože už tak jsem toho měla naloženého na srdci až až a tak jsem se stranila jakémukoli spojení se s tak těžkými emocemi. Rezignovala jsem a uzavřela se do sebe. Moje milovaná maminka věděla o mé lásce ke koním a když nevěděla jak mi může pomoci víc, protože jsem odmítala, koupila mi mého prvního koně a později jsem měla ještě jednoho.. Povím vám, že když mluvím často o tom jak vám koně mohou pomoci - je to opravdu tak. Jsou to velkolepí průvodci našich emocí a nejen to. Byla jsem šťastná, ale tak moc uzavřená, že jsem nebrečela -ikdyž léčení koní probíhalo, ale to jsem si uvědomila v pozdějším věku, jak moc mi tehdy pomáhali oba dva.

Můj stav odpojení se od emocí a vyhlášení nouzového stavu v mém nitru umocnil super parťák - puberta. to už jsem vůbec nevěděla co se sebou a tak jsem začala utíkat. bylo toho moc, ale v té době jsem to tak nevnímala. Brala jsem to jak to je a šla stále za poznáváním života v absolutním popření tak těžkého traumatu. V 16 jsem utekla do Anglie, v 17 do Brna, v 19 do Prahy a ve 24 letech do světa Autrálie, Asie, Afrika, Evropa. Byla jsem přesvědčená, že do ČR se už nevrátím, že budu žít jinde a lépe. No jo ale nějak to nešlo. Moje představy se staly zlomovým bodem.

Cestovala jsem necelých 5 let a potkala tam v té době nejhoršího člověka - SEBE. Začaly se mi otevírat cesty zpátky k sobě a to mělo silný vliv na mou psychiku, ne jednou jsem to chtěla zabalit a zemřít. Protože jsem na to furt byla sama a když se vám otevřou kostlivci ze skříně a vysypou se na vás, tak se mi nikdo ani nemůže divit. 

Jenže z toho jak to tu popisuji to vypadá, že jsem strašně trpěla. Nebylo tomu tak. Žila jsem a o tom co se stalo jsem vždy vyprávěla v pohodě. Brala jsem to, tak jak to je. Ale i tak jsem hledala odpovědi a průvodce, kteří by mi pomohli najít sebe. Miluji Velkého ducha, který mně servíroval vše hezky pomalých porcích, abych na to měla sílu - opravdu vám nikdy není naděleno víc než opravdu zvládnete! 

A tak má poslední destinace na rok a půl bylo Skotsko, kde jsem potkala nejdůležitější osobu v mém životě. Christi Nicholas - mou duchovní maminku, která mně pomohla s tím vším 

P1030865 - kopie.jpg