top of page

Můj životní příběh 

Tohle byl můj příběh:

Přesvědčená, že jsem druhým na obtíž, nejsem potřebná a nikomu na mě nezáleží. Když jsem se radovala nebyl nikdo kdo by se mnou sdílel mou radost a potom všem co jsem si prožila tu nebyl nikdo kdo by mě vysvobodil a pomohl mi, protože jsem věřila, že musím být silná a musím to zvládnout sama. 

Tak jsem se ve 13 letech po té tragické události rozhodla, že tu musím být pro druhé tou silnou Martinou a upevnila své obranné mechanismy tlustými zdmi, které nikdo nemohl prostoupit. 

Psychologové, terapeuti mi nedokázali pomoci, jak by taky mohli - nebylo mým svobodným rozhodnutím požádat o pomoc, ale nutili mě, protože s té holce určitě něco je. Neukázala jsem nic ze svého raněného srdce, hezky jsem ho uzamkla a odpojila se od všech těch emocí.

 

Ovšem jediný kdo se dokázal přes ty zdi k mému srdci dostat byly zvířata - nejvíce koně ale i kočky a psi mají svůj podíl.

Moje rodina to nemyslela nijak zle. Nebyl čas, byly jiné prioriti. Rodiče nám chtěli dopřát to nejlepší a dělali to vše nejlépe jak uměli a mí starší bratři měli svůj klučičí svět, kam holky rozhodně nepatřily.

Nikdo na tom nenese vinu, že jsem se cítila tak sama, odmítnutá a nezajímavá pro nikoho. Všechno se to stalo přesně tak, jak si to naše duše naplánovaly, včetně té mé, jenže jako dítě jsem si toho nebyla vědoma.

Jako děti, bereme chování druhých zcela vážně a věříme tomu, že takhle se ten život žije. A tak jsem byla vděčná, že jsem necházela útočiště se zvířaty. Rozuměla jsem jim, povídala si s nimi a moc ráda o ně pečovala, protože jsem byla velice vnímavé a citlivé dítě - ony mi to opětovaly a staly se mou rodinou.

To jsem netušila co mě čeká za tragédii

Bylo mi 13 let 

Koně byly v mém životě od narození. Děda byl vášnivý koňák a vždy když jsme orali brambory, tak právě s koňmi. Vždy mě posadil na koně a jelo se. V dětství jsem měla světlo i stín. Rodiče ani sourozenci neměli čas a kapacitu se mi věnovat a tak jsem se začala uzavírat do zvířecí říše. Tam mi bylo dobře. Vozila jsem místo panenek psy a kočky a jejich roztomilé ratolesti a cítila se přijímaná taková jaká jsem. 

Nerozuměla jsem tomu, proč si nezasloužím cítit pozornost a lásku. Ona tam byla, jenže ne tak jak jsem tehdy potřebovala. V dnešní době vím, že to tak mělo být. Avšak trvalo to mé mysli než přišla na to jak z toho ven.

Našla jsem si způsob, jak se dostat do přímého spolužití s koňmi. V naší vesnici byl velký a známý ranč, kde jsem mohla docházet uklízet stáje a pečovat o koně. S koňmi jsem nacházela útočiště, které mi poskytovalo přijetí, porozumění a pocit že jsem milovaná přesně taková jaká jsem 

bottom of page