Pomůžu ti překonat strach
a začít žít
Dlouho jsem si připadala jiná. Viděla jsem věci jinak než mé okolí, cítila hloubku, kterou ostatní často nechápali – a chvíli jsem si myslela, že je se mnou něco špatně. Že jsem divná.
Ale časem jsem pochopila, že jsem citlivá. Empatická. A že to není slabost, ale dar.
Cítím, když je někde těžká energie. Vnímám bolest druhých – někdy až fyzicky. A právě díky tomu dokážu pomoci bolesti, aby se mohla proměnit v lehkost bytí.
Jsem průvodkyní pro lidi, kteří ztratili spojení sami se sebou – protože jsem si tím sama prošla a našla v tom poklad.
Nesoudím, ale vidím a vnímám. Nevnucuju, ale ukazuju. Netlačím, ale držím bezpečný a důvěryhodný prostor.
A přestože se někdy cítím jiná, právě tahle „jinakost“ je mým darem.
Moje energie přirozeně proměňuje atmosféru, má slova dokážou léčit –
a můj příběh inspiruje a dává nadějí, že i ten největší stín v sobě nese světlo.
And then it happened...
For some of life's trials, no one prepares us... but I'll say it in order...
I grew up as a daddy's girl, but suffered abandonment because daddy was always on the road for work and couldn't spend time with us. He would always play with us when he came over and for those few moments it was fun and we would rage in the bedroom for pillow wars, which gave us kids feelings of joy and spending time with daddy.
The fact that he was fooling around with us made me emotionally attached to him (hence the daddy's little girl) because my mom was the nurturing and strict one in my childhood eyes, but I can see now that I wronged her a lot back then. She tried so hard to give us the best she could, but it was too much for her alone, and I know today that I'm proud of her for how she handled it all. In my childhood eyes, though, I didn't understand or even think about it. I lived in the present and took what made me happy. And then came that fateful day.
I was 13 years old when my mom, dad and I were driving home from the Horňácké celebrations and crashed our car into a tree. In this tragic car accident, my dad died and my mom almost strangled herself on her seat belt. I was paralyzed, immobile and terrified, but somewhere inside me there was a tremendous strength that saved my mom, and she fell unconscious after that. I sat quietly with my broken leg and waited motionlessly for 2 hours before help came from a fisherman walking by and saved us.
10 years later, another tragedy...
The tragic accident and the death of my dad cemented and cemented that feeling of abandonment from my childhood, which prevented me from opening up to relationships with men. I was terrified to open my heart to anyone again because that would mean feeling love again and admitting vulnerability. I was always overcome with fear that I might lose that loved one again, so I preferred to push everyone away...
So when I was 23, I met Pierre in Prague, where I lived for a few years. This man of French descent charmed me by knowing who he was and made me feel safe, supported and loved. I felt that he truly loved me for who I was, even with all the pain. And the fact that someone accepted me with everything I didn't know and so it even scared me. How am I supposed to believe that after all these years someone actually cares about me? Ugh. Admitting it meant opening up to love and feeling again.
Because my mind and emotions remembered so well the immense pain I had felt in the past, I panicked. I absolutely didn't know what to do, so I gave up hope of a loving and supportive relationship, and instead broke up with Pierre. He told me that I was the only one he had ever felt that kind of love for, and I gave his life meaning.
Through my own pain, I could say nothing more than I was sorry and I said goodbye. A week later, his best friend texted me that Pierre had been in a tragic accident and
died...
The light at the end of the tunnel has come...
Kousek po kousku jsem se učila rozumět tomu, co cítím.
Přijímat bolest, aniž bych v ní uvízla.
Nacházet klid uprostřed chaosu. Sílu uprostřed slabosti.
A smysl – právě tam, kde se zdál být navždy ztracený.
Díky správné podpoře a své odvaze jsem dokázala přijmout a z hloubi uvolnit zármutek, kterého jsem se dlouho bála a roky ho v sobě dusila.
Teprve tehdy se mi opravdu ulevilo – a já mohla začít doopravdy žít.
A vím, že i vy v sobě máte...
Tu sílu zvednout se z čehokoli, co právě prožíváte.
Sílu najít odpovědi, po kterých toužíte – ať už jde o duševní či fyzické zdraví, práci, která vás naplňuje, finanční stabilitu nebo harmonické vztahy.
Naše emoce a myšlenky nejdou potlačit.
Ale můžeme je pochopit a s laskavostí vést – směrem k životu, který na vás čeká.
Dnes vím, že to není otázka štěstí.
Je to výsledek vnitřní práce, porozumění sobě, změny přístupu, každodenních návyků – a taky zázraku v nás.
Síly našeho ducha.
A i věda dnes potvrzuje, že když se naučíme pracovat se svými emocemi a myslí, mění se nejen naše pocity – ale celý náš život.
Proč právě se mnou?
Jsem člověk, který si prošel ztrátami, bolestí a vnitřním hledáním – a našla cestu zpět k sobě.
Vím, jaké to je být zahlcená emocemi, ztracená ve strachu a odpojená od sebe.
A právě proto ti dnes nabízím bezpečný prostor, kde můžeš zpomalit, nadechnout se a znovu najít svůj směr.
Nepředávám teorie. Předávám zkušenost.
Neříkám ti, co máš dělat – ale pomáhám ti slyšet sebe.
Lidé mi říkají, že se vedle mě cítí v bezpečí díky tomu, že je vnímám a citlivě přivádím k sobě samým. Díky tomu dochází lidem souvislosti, hluboké porozumění sobě samým a hlavně se přestávají bát svých emocí a začínají si věřit.
Možná i ty právě teď cítíš, že nastal čas vrátit se domů.
Sama k sobě. Jsem tu s otevřeným srdcem právě pro tebe.
S láskou a důvěrou v tebe Martina