I was always rejected...
As a child, I felt like a burden to everyone. I wanted to belong, but for a long time I didn't understand why I experienced rejection instead of acceptance. Thanks to these repeated experiences, I have acquired a strong conviction that nobody likes me and nobody cares about me...
Today I know that it wasn't that they didn't like me, but we had different interests because I grew up with two older brothers and they were understandably not interested in playing dolls with a caring family. I felt left out and so I started to adapt to their needs and played various shooting games and other boy games with them. Just don't feel alone...
I've learned to abandon myself...
I learned to let go of myself, my needs and interests, and when I did play with what I enjoyed, I kept it to myself and began to close myself off into my world where I felt safe but lonely at the same time. Only animals got into my world because we knew how to spend time together. I could care for them and fulfill my natural desires, and they returned that care in their own way.
And then it happened...
For some of life's trials, no one prepares us... but I'll say it in order...
I grew up as a daddy's girl, but suffered abandonment because daddy was always on the road for work and couldn't spend time with us. He would always play with us when he came over and for those few moments it was fun and we would rage in the bedroom for pillow wars, which gave us kids feelings of joy and spending time with daddy.
The fact that he was fooling around with us made me emotionally attached to him (hence the daddy's little girl) because my mom was the nurturing and strict one in my childhood eyes, but I can see now that I wronged her a lot back then. She tried so hard to give us the best she could, but it was too much for her alone, and I know today that I'm proud of her for how she handled it all. In my childhood eyes, though, I didn't understand or even think about it. I lived in the present and took what made me happy. And then came that fateful day.
I was 13 years old when my mom, dad and I were driving home from the Horňácké celebrations and crashed our car into a tree. In this tragic car accident, my dad died and my mom almost strangled herself on her seat belt. I was paralyzed, immobile and terrified, but somewhere inside me there was a tremendous strength that saved my mom, and she fell unconscious after that. I sat quietly with my broken leg and waited motionlessly for 2 hours before help came from a fisherman walking by and saved us.
10 years later, another tragedy...
The tragic accident and the death of my dad cemented and cemented that feeling of abandonment from my childhood, which prevented me from opening up to relationships with men. I was terrified to open my heart to anyone again because that would mean feeling love again and admitting vulnerability. I was always overcome with fear that I might lose that loved one again, so I preferred to push everyone away...
So when I was 23, I met Pierre in Prague, where I lived for a few years. This man of French descent charmed me by knowing who he was and made me feel safe, supported and loved. I felt that he truly loved me for who I was, even with all the pain. And the fact that someone accepted me with everything I didn't know and so it even scared me. How am I supposed to believe that after all these years someone actually cares about me? Ugh. Admitting it meant opening up to love and feeling again.
Because my mind and emotions remembered so well the immense pain I had felt in the past, I panicked. I absolutely didn't know what to do, so I gave up hope of a loving and supportive relationship, and instead broke up with Pierre. He told me that I was the only one he had ever felt that kind of love for, and I gave his life meaning.
Through my own pain, I could say nothing more than I was sorry and I said goodbye. A week later, his best friend texted me that Pierre had been in a tragic accident and
died...
It was hard for me not to blame myself and to forgive myself...
My life stopped for a week and all I could do was cry and feel the terrible pain on my heart. I blamed myself for his death and began to blame myself that I shouldn't have broken up with him.
The guilt feelings were so strong that I wanted to bury them inside me, I wasn't very good at it, so a year later I ran away to Australia in the hope of starting a new life. I couldn't escape my feelings so they came with me. A severe period of depression began and I kept trying to run away. I traveled halfway around the world because of it, and then...
The light at the end of the tunnel has come...
Finally, after 3 years, I was enchanted by a charming country - Scotland, where I felt strangely at home. But it didn't affect my depression and guilt. My feelings deepened and I fell into a strong state of despair until I began to think about ending my life.
At that moment I saw a banner that said YOGA and it was like a caress. Because my strength was exhausted and in these states I always surrendered to a higher power and asked for help. I understood that help came through that banner and I immediately enrolled in a one-year yoga instructor training, which gave me a short-term purpose and direction to focus on.
We began our training with a week-long camp in the south of Spain in El Burgo, where my fateful encounter with Christie Nicholas happened... she showed me the way with her sensitive and empathetic approach that literally saved my life...
I began to understand what I had to do...
Christie initiated me into inner child work which I didn't understand at the time, but I felt a strong sense in my heart that this was what I was looking for. I didn't understand why I trusted a stranger so deeply and immediately began working with her. I underwent a very intense journey of my therapies for 7 years, every week with some breaks for integration.
My life started to change so drastically for the better! I felt better every day, I started to understand the context of my life. How my past was manifesting itself in my adult life and that it was actually controlling me. It was calling out the unprocessed and unaccepted parts of my life and needed to be rewritten in my mind, emotions and body. That meant allowing myself to feel the pain again, but in a way that it could just pass and not come back.
And so, during my spiritual healing, the deep unshed tears came, I perceived them differently - more with distance through the inner child technique and in doing so I freed my life from the past that was holding me back from living my full potential.
Instead of guilt, I understood that it was not my fault and forgiveness occurred. Instead of self-harm, I learned to love beyond the small things to the big accomplishments I now experience. I have become a better person for my life, my surroundings and I inspire by my own example, those who want to see what happens to a person when they allow themselves to discover the strength in that vulnerability.
Change is indeed possible, I am direct proof.
So if you are looking to change your current issues that are manifesting through your thinking and the feelings you are feeling, I would love to teach you how to work with your mind and emotions to unlock your potential and not be afraid to believe that your dreams are actually possible to realize!
It's all a game of our mind and what we believe. Because every trauma, pain or suffering has a gift and when you learn to see that gift in it, your life will become as fulfilled as mine - free, loving and inexhaustibly joyful.
It's just a different understanding of what is happening to you.
With love and trust in your ability to free your life, into the life you want to live.
Matina Pražáková
It is your inner key to the lasting sense of joy and life fulfillment you seek.
Díky svým hlubokým zkušenostem, včetně těch traumatických, jsem ve svých 35 letech dospěla k bodu, kdy jsem ztratila smysl života. Padnutí na dno mě ale přimělo udělat zásadní rozhodnutí – změnit svůj život. Ten nepopsatelný pocit v srdci, že ze dna vede jediná cesta, a to nahoru, se stal bodem zlomu, který mi dal nový smysl. Chtěla jsem to dokázat sama sobě a předat to dál.
Na té cestě mi ukázali směr koně – úžasní průvodci na cestě k harmonii a životní rovnováze. Naučili mě vnímat, kdy je potřeba vyvinout sílu, kdy zjemnit a kdy prostě jen být. Postupně jsem začala hledat inspiraci u světově úspěšných lidí, kteří prošli svými vlastními zkouškami a dosáhli skutečné proměny. To, co se od nich učím, aplikuji do svého života, testuji a prožívám na vlastní kůži.
Dnes skrze přirozenou moudrost koní i vlastní zkušenosti pomáhám lidem nacházet vnitřní klid, spojení se sebou samými a svou vnitřní sílu. Učím je, jak mít svůj život pod kontrolou – svou mysl i emoce – tak, aby jejich duše měla prostor vyjádřit velkolepé věci a odemknout svůj niterný potenciál. Tento proces není jen o změně života, ale o nalezení cesty zpět k sobě a vytvoření života, který je plný harmonie, radosti a smyslu.
Několik let psychického utrpení probíhalo v podobě beznaděje, bezmoci a pocitu, že ať udělám cokoli, všechno je špatně a nic nemá smysl. Byly to právě mé myšlenky, které uvízly v minulosti. Ve 13 letech jsem čelila tragické autonehodě při které jsem přišla o milovaného otce a bojovala o matčin život. O deset let později jsem přišla další tragickou motonehodou o partnera. Stala jsem se silnou ženou, která vše zvládne, má to pod kontrolou a hlavně musí všechny zachránit. Jenže to z dlouhodobého hlediska nefungovalo. Mí blízcí mou záchranu odmítali a já se cítila opuštěně a osaměle. Nebyl nikdo pro koho bych byla potřebná a tak po dobu dvou let jsem přemýšlela o tom, jak se zabiju. Ano čtete to správně. Byla jsem na dně a zdá-lo se, že z toho není cesty ven.
A přeci jen nějaký plamínek ve mně musel plápolat, protože ikdyž jsem nevěděla, co se sebou, život jsem si naštěstí nevzala a něco mocnějšího než jsem byla já mi začalo ukazovat cestu v podobě lidí, situací a dalších nápověd, co se sebou. Započala má cesta hledání.
"Bylo mi devět, když jsem poprvé utekla ke koním.
Cítila jsem se nedůležitá a přehlížená. Koně byli ti, ke kterým jsem utíkala, protože mi s nimi bylo dobře. Tehdy jsem nerozuměla proč. Jen jsem věděla, že když jsem u nich, něco ve mně se zklidní.
Až mnohem později mi došlo, co koně dokážou. Jsou vysoce citliví na naše pocity – na to, co skutečně cítíme hluboko uvnitř a bez posuzování na to reagují.
Zjistila jsem, jak naše pocity fungují!
Naše mysl něco uvěří, vyšle signál mozku, a ten začne vyplavovat hormony, které potvrzují naše přesvědčení. Když jsem si jako dítě myslela, že nestojím nikomu za pozornost, můj mozek tomu věřil a tělo na to reagovalo.
A právě tohle koně cítí.
Neuráží se, nic si nemyslí. Když jsem byla smutná, kůň přišel, snížil hlavu k té mojí a prostě tam se mnou byl. Přesně tak, jak jsem to potřebovala nejvíc. Bez slov, bez hodnocení. Jen přítomnost a tichá podpora.
Koně mi ukázali, že nikdy nejsem sama. Že moje pocity mají své místo a já je nemusím skrývat. Byli mi oporou, když jsem při tragické nehodě ve 13 letech ztratila milujícího otce. Zůstala jsem sama na vozíku, izolovaná. Byla to dlouhá cesta.
Díky terapiím, konstelacím a koním jsem dokázala překonat traumatizující situace. Pochopila jsem, proč jsem dlouho nemohla najít partnera, proč jsem žila v izolaci a nemohla mít děti.
Dnes vím jedno: každý z nás má v sobě obrovský potenciál.
Já jsem si dovolila začít znovu ve 35 letech. Učím se dál, ale už teď vím, že utrpení jde proměnit v sílu. Sílu, která vás posune tam, kam chcete.
A proto tu dnes stojím.
Chci se s vámi podělit o to, co mi pomohlo. Protože vím, že i vy máte v sobě ten plamen síly. Možná jen potřebujete někoho, kdo vás uvidí a podpoří na vaší cestě.
Jsem tady pro vás.
Stejně jako to dokázali koně pro mě, dokážu být oporou i já pro vás. Věřím ve vaši schopnost vytvořit si život, po kterém toužíte.
S láskou a vírou ve vás, Martina
A teď se dostávám k tomu proč to všechno píšu. Víte všechno toto sdělení, co jsem vám zde popsala v dnešní době vnímám jako velký trik našeho ega. Jsem vděčná za tuto zkušenost role oběti, kdy jsem trpěla, ale i po tolika letech práce na sobě, zpracovávání mých traumat a ublížení jsem jednoho dne pochopila, že tohle už nikam nevede. To je pořád dokola.
Například v rádiu zahrají písničku, kterou jsem měla silně spojenou s taťkou a hned jsem byla v myšlenkách na minulost a očích plných slz. Ikdyž jsem prožila několik velice uvolňujících momentů tohoto traumatu pomocí různých technik s úžasnými terapeuty, stále se trauma ozývalo a já pořád dokola trpěla. Pořád něco zpracovávat, pořád něco řešit. Byla jsem absolutně vyšťavená a vzteky mlátila do země, že už NEMŮŽU!!! KDY TOHLE SKONČÍ?
A opravdu skončilo. Procitla jsem do nové úrovně svého vnímání. Vždyť jediné co opravdu mám je jen teď a tady! Přítomnost. Proč stále dokola prožívám a řeším trauma, které je přes dvacet let staré? Došlo mi to nejdůležitější uvědomění!!!
Hledala jsem několik let. Pracovala na sobě, docházela na pravidelné terapie a začala jsem konečně vyplakávát ty potlačené slzy, které chtěly ven. Byla jsem typ holky, která si myslí, že je dospělá, ale netušila jsem, že dospělý neznamená mít 18 let v občance, ale, že to znamená rozhodnout se pro lepší život a postarat se, abych sebe doprovodila do splnění toho po čem jsem v srdci toužila.
Řešila jsem, co si o mně kdo myslí - jak vypadám, jak se chovám, jak mluvím. Neuvědomovala jsem si, jak v obrovském strachu jsem žila a když mi to někdo řekl, vysmála jsem se mu a obrátila to slovně na druhého, že má evidentně problém on sám. Po letech práce na sobě, jsem ale změnila názor, protože jsem procitla. Najednou mi došlo, jak obrovský strach ovládá můj život. Dělala jsem všechno proto, hlavně abych nebyla sama, nikdo mně znovu neublížil a to tak, že jsem opustia sebe jen pro ten falešný kousek štěstí, že když se budu chovat tak či onak dle očekávání druhých, tak mně budou mít rádi, budu pro ně důležitá, neopustí a neodmítnou mně a budu opravdu šťastná. Byl to velký omyl.
To nejdůležitější uvědomění bylo - JÁ JSEM ZÁVISLA NA UTRPENÍ A VYTVÁŘENÍ DRAMATU! Začala jsem přicházet na to, že jsem vlastně neznala co to je nic neřešit a jen být spokojená se sebou a s životem jaký je. Celý život jsem něco řešila a mé okolí mně v tom utvrzovalo. Protože co vyzařuji, to přitahuji. Začala jsem si všímat jaké lidi mám kolem sebe a ti kteří ve mně vzbuzovali odpor mně nejvíce zajímali. Viděla jsem totiž sebe, ale nejtěžší bylo přiznat si, že nejsem dokonalá, jak jsem si namlouvala a toužila být. To hodně bolelo. Protože se odhalovaly hlubší a hlubší bolístky, jako bezmoc, zranitelnost, selhání a že nejsem bez chyby. Má cesta ze závislosti na utrpení byla jednoduchá, ale náročná. Stala jsem se důsledným pozorovatelem a začala pozorovat své myšlení a všimla jsem si, že podle toho jak přemýšlím se ihned spustily pocity, které začaly rozhodovat, jakou budu mít náladu a jak se dál bude vyvíjet můj den.
Čím víc jsem stopovala svou mysl, tím větší rezistenci vytvářela. Ještě náročnější situace přicházely, zase jsem se chytla a uvěřila, že trpím a mám to opravdu těžké. Och jaká iluze.. Nedokázala jsem pracovat ani komunikovat s druhými o ničem jiném než o mém utrpení až mi došlo, že to chce důslednou vytrvalost a posilovat pozorování mých myšlenek a emocí. V dnešní době to není tak, že bych neměla myšlenky nebo emoce, ale NEZTOTOŽŇUJI SE S NIMI. Když se nenecháte unášet svou myslí, která vytahuje stále dokola minulost nebo utíká do budoucnosti, v ten moment se stáváte mistry svého života a přecházíte do dospělosti - dospělost pro mně znamená přestat se spoléhat na někoho, že to za vás vyřeší nebo že vás někdo zachrání. Nikdo kromě vás to udělat nemůže a to znamená, že přijímáte skutečnost, že to jak žijete, si tvoříte. Je to těžké to přijmout, ale dokud si to nepřiznáte jste otrokem své mysli a tím nikdy nekončícího utrpení. A to je moje poselství pro vás. Když se přestanete ztotožňovat se svou identitou neboli s EGEM, Začnete na sebe pohlížet milujícíma očima, takovýma, které vás jednoduše milují takové jací jste. To víte, že se mně ego snaží dostat a ztotožnit se v různých příbězích, ale jakmile ho jednou prokouknete, už vám nic nevadí ba naopak si začnete tuto dokonalou hru užívat a milovat jí.
Vše stálo za to! Miluji život, miluji se stále učit a rozvíjet a hlavně miluji tento moment a možnost ho s vámi sdílet. Vzáíjemně se inspirujeme, posouváme ale když víme, že už teď jsme dost dobří, tak je to žijící blaženost. Takže co je v této realitě možné? Jaké sny si splníme? Já jsem odhodlaná to prozkoumat do maxima, kam mně srdce vede a vy?