Martina Pražáková
Psychické utrpení mně provázelo od 8 let. Hledala jsem, co se sebou, chtěla to i v pár momentech ukončit nadobro, ale nevzdala jsem se, vydala se na cestu, která mně osvobodila do smysluplného a radostného života.
Několik let psychického utrpení probíhalo v podobě beznaděje, bezmoci a pocitu, že ať udělám cokoli, všechno je špatně a nic nemá smysl. Byly to právě mé myšlenky, které uvízly v minulosti. Ve 13 letech jsem čelila tragické autonehodě při které jsem přišla o milovaného otce a bojovala o matčin život. O deset let později jsem přišla další tragickou motonehodou o partnera. Stala jsem se silnou ženou, která vše zvládne, má to pod kontrolou a hlavně musí všechny zachránit. Jenže to z dlouhodobého hlediska nefungovalo. Mí blízcí mou záchranu odmítali a já se cítila opuštěně a osaměle. Nebyl nikdo pro koho bych byla potřebná a tak po dobu dvou let jsem přemýšlela o tom, jak se zabiju. Ano čtete to správně. Byla jsem na dně a zdá-lo se, že z toho není cesty ven.
A přeci jen nějaký plamínek ve mně musel plápolat, protože ikdyž jsem nevěděla, co se sebou, život jsem si naštěstí nevzala a něco mocnějšího než jsem byla já mi začalo ukazovat cestu v podobě lidí, situací a dalších nápověd, co se sebou. Započala má cesta hledání.
Hledala jsem několik let. Pracovala na sobě, docházela na pravidelné terapie a začala jsem konečně vyplakávát ty potlačené slzy, které chtěly ven. Byla jsem typ holky, která si myslí, že je dospělá, ale netušila jsem, že dospělý neznamená mít 18 let v občance, ale co znamená pro mně dospělost vysvětlím později.
Řešila jsem, co si o mně kdo myslí - jak vypadám, jak se chovám, jak mluvím. Neuvědomovala jsem si, jak v obrovském strachu jsem žila a když mi to někdo řekl, vysmála jsem se mu a obrátila to slovně na druhého, že má evidentně problém on sám. Po letech práce na sobě, jsem ale změnila názor, protože jsem procitla. Najednou mi došlo, jak obrovský strach ovládá můj život. Dělala jsem všechno proto, hlavně abych nebyla sama, nikdo mně znovu neublížil a to tak, že jsem opustia sebe jen pro ten falešný kousek štěstí, že když se budu chovat tak či onak dle očekávání druhých, tak mně budou mít rádi, budu pro ně důležitá, neopustí a neodmítnou mně a budu opravdu šťastná. Byl to velký omyl.
A teď se dostávám k tomu proč to všechno píšu. Víte všechno toto sdělení, co jsem vám zde popsala v dnešní době vnímám jako velký trik našeho ega. Jsem vděčná za tuto zkušenost role oběti, kdy jsem trpěla, ale i po tolika letech práce na sobě, zpracovávání mých traumat a ublížení jsem jednoho dne pochopila, že tohle už nikam nevede. To je pořád dokola.
Například v rádiu zahrají písničku, kterou jsem měla silně spojenou s taťkou a hned jsem byla v myšlenkách na minulost a očích plných slz. Ikdyž jsem prožila několik velice uvolňujících momentů tohoto traumatu pomocí různých technik s úžasnými terapeuty, stále se trauma ozývalo a já pořád dokola trpěla. Pořád něco zpracovávat, pořád něco řešit. Byla jsem absolutně vyšťavená a vzteky mlátila do země, že už NEMŮŽU!!! KDY TOHLE SKONČÍ?
A opravdu skončilo. Procitla jsem do nové úrovně svého vnímání. Vždyť jediné co opravdu mám je jen teď a tady! Přítomnost. Proč stále dokola prožívám a řeším trauma, které je přes dvacet let staré? Došlo mi to nejdůležitější uvědomění!!!
To nejdůležitější uvědomění bylo - JÁ JSEM ZÁVISLA NA UTRPENÍ A VYTVÁŘENÍ DRAMATU! Začala jsem přicházet na to, že jsem vlastně neznala co to je nic neřešit a jen být spokojená se sebou a s životem jaký je. Celý život jsem něco řešila a mé okolí mně v tom utvrzovalo. Protože co vyzařuji, to přitahuji. Začala jsem si všímat jaké lidi mám kolem sebe a ti kteří ve mně vzbuzovali odpor mně nejvíce zajímali. Viděla jsem totiž sebe, ale nejtěžší bylo přiznat si, že nejsem dokonalá, jak jsem si namlouvala a toužila být. To hodně bolelo. Protože se odhalovaly hlubší a hlubší bolístky, jako bezmoc, zranitelnost, selhání a že nejsem bez chyby. Má cesta ze závislosti na utrpení byla jednoduchá, ale náročná. Stala jsem se důsledným pozorovatelem a začala pozorovat své myšlení a všimla jsem si, že podle toho jak přemýšlím se ihned spustily pocity, které začaly rozhodovat, jakou budu mít náladu a jak se dál bude vyvíjet můj den.
Čím víc jsem stopovala svou mysl, tím větší rezistenci vytvářela. Ještě náročnější situace přicházely, zase jsem se chytla a uvěřila, že trpím a mám to opravdu těžké. Och jaká iluze.. Nedokázala jsem pracovat ani komunikovat s druhými o ničem jiném než o mém utrpení až mi došlo, že to chce důslednou vytrvalost a posilovat pozorování mých myšlenek a emocí. V dnešní době to není tak, že bych neměla myšlenky nebo emoce, ale NEZTOTOŽŇUJI SE S NIMI. Když se nenecháte unášet svou myslí, která vytahuje stále dokola minulost nebo utíká do budoucnosti, v ten moment se stáváte mistry svého života a přecházíte do dospělosti - dospělost pro mně znamená přestat se spoléhat na někoho, že to za vás vyřeší nebo že vás někdo zachrání. Nikdo kromě vás to udělat nemůže a to znamená, že přijímáte skutečnost, že to jak žijete, si tvoříte. Je to těžké to přijmout, ale dokud si to nepřiznáte jste otrokem své mysli a tím nikdy nekončícího utrpení. A to je moje poselství pro vás. Když se přestanete ztotožňovat se svou identitou neboli s EGEM, Začnete na sebe pohlížet milujícíma očima, takovýma, které vás jednoduše milují takové jací jste. To víte, že se mně ego snaží dostat a ztotožnit se v různých příbězích, ale jakmile ho jednou prokouknete, už vám nic nevadí ba naopak si začnete tuto dokonalou hru užívat a milovat jí.
Vše stálo za to! Miluji život, miluji se stále učit a rozvíjet a hlavně miluji tento moment a možnost ho s vámi sdílet. Vzáíjemně se inspirujeme, posouváme ale když víme, že už teď jsme dost dobří, tak je to žijící blaženost. Takže co je v této realitě možné? Jaké sny si splníme? Já jsem odhodlaná to prozkoumat do maxima, kam mně srdce vede a vy?
