Ne vždy známe skutečný důvod svého jednání. Něco můžeme považovat za svobodné rozhodnutí, přestože nás pod povrchem ovlivňuje strach, předchozí zkušenost nebo potřeba být přijímaní.

Před návštěvou například uklízíme celý dům. Ne proto, že nám udělá radost čistý domov, ale protože nechceme, aby si o nás druzí pomysleli něco špatného. Chceme se ukázat v tom nejlepším světle, cítit se dost dobří a mít jistotu, že nic neděláme špatně.

Právě v tom je ale past. Snaha dělat všechno správně a působit dokonale je nedosažitelná. Nikdo z nás není dokonalý — včetně mě.

Sebepoznání není o tom, že už nikdy nezareagujeme automaticky nebo neuděláme chybu. Je o postoji, který k tomu zaujmeme. Dokážeme zůstat otevření, všimnout si své reakce a zeptat se:

Co mě teď skutečně řídí a jak se chci zachovat?

Už samotné všimnutí je výhra. Dává nám možnost rozhodnout se jinak — v danou chvíli nebo při další příležitosti.

Sebepoznání mi postupně přineslo větší jasnost v tom, kdo jsem, co chci a jak chci žít. Pomohlo mi lépe rozumět sobě, vytvářet hlubší vztahy a dělat rozhodnutí, za kterými dokážu stát.

Moje cesta k němu ale začala v době, kdy jsem především potřebovala pochopit, co se ve mně děje a co by mi mohlo pomoci.

Ve třinácti letech jsem při tragické autonehodě přišla o blízkého člověka — taťku. Dvě hodiny jsem čekala na záchranu, zaklíněná v autě se zlomenou stehenní kostí. Přitom jsem viděla svou mamku, která upadla do kómatu a následně strávila necelého půl roku v nemocnici.

Ze dne na den jsem se ocitla bez rodiny, se silným traumatem, které se propsalo i do mého těla. Začaly se ve mně hromadit náročné pocity. Rostly a já zaujala strategii útěku. Utíkala jsem do vztahů, do práce. Snažila jsem se pořád něco dělat a být všude, jen se nezastavovat a nebýt sama se sebou.

Když jsem později utekla až do Austrálie, abych konečně začala žít lepší život, dohnalo mě tam všechno, co jsem v sobě potlačovala. Začala jsem hledat odpovědi:

Co se mi děje? Co by mi pomohlo? Co s tím můžu udělat?

A tak jsem se vydala na svou cestu sebepoznání.

Nejdřív jsem potřebovala porozumět tomu, jak mě prožité události ovlivnily, a postupně svá traumata zpracovat, aby dál neřídila můj život. Potom přicházela další uvědomění.

Uměla jsem zvládat těžké chvíle, ale na mnoho běžných životních situací jsem připravená nebyla.

Nevěděla jsem, kdo jsem a co skutečně chci. Neuměla jsem jasně komunikovat, vyjádřit své potřeby ani vytvářet tak hluboké vztahy, jaké jsem si přála. Postupně jsem se učila být sama sebou ve vztahu s druhými. Později také budovat podnikání tak, aby se rozvíjelo a já nebyla jeho otrokem.

Sebepoznání se tak stalo součástí všech oblastí mého života. To, co jsem o sobě pochopila, jsem se učila převádět do praxe — do rozhovorů, rozhodnutí i způsobu, jakým pracuji a zacházím sama se sebou.

Nevyřešila jsem si celý život. Naučila jsem se však reagovat, když přijde výzva.

I dnes přicházejí chvíle, které mě zaskočí. Lépe ale poznám, co se ve mně odehrává, a hledám, co v dané situaci potřebuji udělat. Učila jsem se přestat utíkat před nepříjemným nebo náročným. Znovu si dovolit cítit bolest a přestat se v ní ztrácet. Postupně jsem se stávala mentálně odolnější a získávala větší důvěru v sebe.

Učila jsem se poznávat, kde jsou mé hranice, a komunikovat je s respektem k druhým. Jasně říct, co potřebuji, a zároveň naslouchat. Někdy to znamená najít způsob, jak pokračovat spolu. Jindy přijmout rozpad vztahu či konec spolupráce. I to ale může proběhnout důstojně, s respektem k sobě i druhému člověku.

Naučila jsem se vést sebe a reagovat na život. A dál se to učím s každou novou zkušeností.