Pořád jsem byla odmítaná...
V dětství jsem se cítila všem na obtíž. Chtěla jsem někam patřit, ale dlouho jsem nerozuměla proč namísto přijetí prožívám samé odmítání. Díky těmto opakovaným zkušenostem jsem v sobě nabyla silného přesvědčení, že mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží...
Dnes už vím, že to nebylo tak, že by mě neměli rádi, ale měli jsme rozdílné zájmy, protože jsem vyrůstala s dvěma staršími bratry a ti neměli pochopitelně zájem si hrát s panenkama na pečující rodinu. Cítila jsem opuštěná a tak jsem se začala přizpůsobovat jejich potřebám a hrála si s nimi na různé střílečky a další klučičí hry. Hlavně se necítit sama...
Naučila jsem se opouštět sebe...
Naučila jsem se opouštět sebe, své potřeby a zájmy a když už jsem si hrála s tím, co mě bavilo, tak jsem si to nechávala pro sebe a začala se uzavírat do mého světa, kde jsem se cítila bezpečně, ale osaměle zároveň.
Do mého světa se dostaly pouze zvířata, protože jsme spolu uměli trávit čas. Mohla jsem o ně pečovat a naplňovat tak své přirozené touhy a ony mi tu péči také opětovaly jejich způsobem.
A pak se to stalo...
Na některé zkoušky života, nás nikdo nepřipraví... ale řeknu to hezky popořadě...
Vyrostla jsem jako tatínkova holčička, ale trpěla opuštěním, protože taťka byl věčně na pracovních cestách a nemohl s námi trávit čas.
Vždy když přijel, tak si s námi hrál a na těch pár chvil byla zábava a my řádili v ložnici na polštářovou válku, která nám dětem dala pocity radosti a trávení času s taťkou.
Díky tomu, že s námi blbnul, tak jsem se na něj emocionálně upla, protože mamka byla v mých dětských očích ta vychovávající a přísná, ale dnes to vidím, že jsem ji tehdy hodně křivdila. Tak moc se snažila nám dát to nejvíc, co mohla, ale bylo toho na ni samotnou moc a dnes už vím, že jsem na ni hrdá, jak to všechno zvládla ukočírovat.
V mých dětských očích jsem tomu ovšem nerozuměla a ani nad tím nepřemýšlela. Žila jsem v přítomnosti a brala jsem to, co mě dělalo radost. A pak přišel ten osudový den.
Bylo mi 13 let, když jsme jeli mamka, taťka a já z Horňáckých oslav a nabourali autem do stromu. Při této tragické autonehodě zemřel můj tatínek a maminka se málem uškrtila o bezpečnostní pás. Byla jsem paralyzovaná, nehybná a vyděšená, ale někde ve mě byla obrovská síla, díky které jsem mamku zachránila odepnutím pásu, a ta po té upadla do bezvědomí.
Tiše jsem seděla se zlomenou nohou a nehybně čekala 2 hodiny než přišla pomoc kolem jdoucího rybáře a zachránil nás...
O deset let později další tragédie...
Ta tragická nehoda a úmrtí taťky ve mě utvrdila a zabetonovala ten pocit opuštění z dětství a ten mi bránil otevřít se vztahům s muži. Byla jsem vyděšená znovu otevřít své srdce někomu, protože to by znamenalo znovu cítit lásku a připustit si tak zranitelnost.
Vždy mě ovládl strach, že bych o tu milovanou osobu mohla opět přijít, tak jsem se raději všechny od sebe odháněla...
A tak v mých 23 letech jsem poznala Pierra v Praze, kde jsem žila pár let. Tento muž francouzského původu mě okouzlil, tím, že věděl kdo je a dal mi pocítit bezpečí, podporu a obrovskou lásku. Cítila jsem, že mě miluje opravdu takovou jaká jsem i s tou bolestí. A to že mě někdo přijímal se vším jsem neznala a tak mě to i vyděsilo.
Jakože mám uvěřit, že po těch letech o mě skutečně někdo stojí? Uff. Přiznat si to pro mě znamenalo otevřít se opět lásce a znovu cítit.
Protože si mé podvědomí moc dobře pamatovalo, jak obrovskou bolest jsem cítila v minulosti, zpanikařila jsem. Absolutně jsem si nevěděla rady a tak jsem se vzdala naděje na láskyplného a podporujícího vztahu, a raději jsem se s Pierrem rozešla. Řekl mi, že jsem byla jediná ke komu takovou lásku kdy cítil, a dala jsem smysl jeho životu.
Skrze mou vlastní bolest jsem nedokázala říct nic víc než, že je mi to líto a rozloučila jsem se. Týden na to mi psal jeho nejlepší kamarád, že Pierre měl tragickou nehodu a
zemřel...
Bylo pro mě těžké nedávat si to za vinu a odpustit si...
Na týden se zastavil můj život a já dokázala jen plakat a cítit příšernou bolest na mém srdci. Nechtěla jsem to přijmout, nezvládala jsem to a navíc jsem si vyčítala jeho smrt a začala se obviňovat, že si vzal život kvůli mě.
Ty pocity viny byly tak silné, že jsem je chtěla v sobě pohřbít, moc se mi to nedařilo, tak jsem za rok na to utekla do Austrálie v naději, že začnu nový život. Svým pocitům jsem nemohla utéct a tak jely se mnou. Začalo těžké období depresí a já se snažila pořád utíkat. Procestovala jsem díky tomu půl světa a pak...
Přišlo světlo na konci tunelu...
Konečně po 3 letech mě okouzlila jedna půvabná země - Skotsko, kde jsem se cítila podivuhodně jako doma. Ovšem na mé deprese a pocity viny to nemělo vliv. Moje pocity se prohlubovaly a propadla jsem silnému stavu beznaděje, až jsem začala přemýšlet o ukončení mého života.
V ten moment jsem uviděla baner s nápisem YOGA a to bylo jako pohlazení. Protože moje síly byly vyčerpány a v těchto stavech jsem se vždy odevzdávala do vyšší moci a žádála o pomoc. Pochopila jsem, že pomoc přišla skrze ten baner a já se hned zapsala do jednoletého výcviku instruktora jógy, co mi dalo krátkodobý smysl a směr na co se zaměřit.
Náš výcvik jsme začali týdenním soustředěním na jihu Španělska v El Burgu, kde se stalo mé osudové setkání s Christie Nicholas, která mi svým citlivým a empatickým přístupem ukázala cestu, která mi doslova zachránila život...
Začala jsem chápat, co musím udělat...
Christie mě zasvětila do práce s vnitřním dítětem čemu jsem vůbec tehdy nerozuměla, ale cítila jsem silný pocit v mém srdci, že je to to, co hledám. Nechápala jsem proč cizí ženě tak hluboce důvěřuji a ihned s ní začala spolupracovat. Podstoupila jsem velice intenzivní cestu mého hlubokého sebepoznání a začala se věnovat mým terapiím po dobu 7 let, každý týden.
Můj život se začal tak razantně měnit k lepšímu! Cítila jsem se lépe každý den, měla jsem silnou podporu a začala se díky tomu cítit bezpečně.
Díky pocitu důvěry jsem se propracovávala k pochopení mých ran z mé minulosti a rozuměla, jak se má minulost projevuje v mém dospělém životě.
Najednou jsem viděla sebe, jak se snažím žít život po kterém toužím, ale něco ve mě mě brzdilo a já nerozuměla proč a díky sebepoznání vše začalo dávat smysl.
Och jaká úleva! Možná čtete tento příběh a hluboce se vás dotknul, ale to koho to probudilo je to vaše raněné já ve vás, které vám dává úžasnou zprávu - osvoboď mě.
Když čtete takový příběh někoho jako jsem já, prosím nesrovnávejte se a neříkejte si, ty jo já měla ještě v pohodě život. Váš příběh je také silný, jen možná ne v takových tragédiích, ale v jiných zkušenostech.
Co nás spojuje jsou ty pocity, jak se cítíme. Věřím, že nejsem jediná kdo se cítil opuštěně, nepřijímaně taková jaká jsem a proto jste se možná začali upozaďovat, aby jste získali stejně jako já alespoň kousek té pozornosti a lásky. Všichni máme stejné právo cítit se milovaní a podporovaní.
Vše záleží na tom, jestli se otevřeme vlastní cestě sebepoznání, aby jsme mohli pochopit. Jen to je cesta ven, jak osvobodit svůj život a pečovat tu vnitřní brzdu.
Já díky sebepoznání roztáhla křídla, začala podnikat, cestovat, žít život po kterém jsem toužila už od malá a pochopila, že mé životní zkušenosti jsou můj dar poznání, díky té cestě bolesti ale i osvobození jsem se stala profesionální podporou lidem, kteří chtějí také najít.
Vše co se vám děje má svůj důvod a souvislosti. A když porozumíte svým pocitům, tak osvobodíte svůj život a začnete si realizovat své sny.
S láskou a důvěrou ve vaši schopnost osvobodit svůj život, do života, který chcete žít.
Matina Pražáková
Sebepoznání je jediný klíč k trvalému pocitu radosti a životního naplnění, které hledáte.
Díky svým hlubokým zkušenostem, včetně těch traumatických, jsem ve svých 35 letech dospěla k bodu, kdy jsem ztratila smysl života. Padnutí na dno mě ale přimělo udělat zásadní rozhodnutí – změnit svůj život. Ten nepopsatelný pocit v srdci, že ze dna vede jediná cesta, a to nahoru, se stal bodem zlomu, který mi dal nový smysl. Chtěla jsem to dokázat sama sobě a předat to dál.
Na té cestě mi ukázali směr koně – úžasní průvodci na cestě k harmonii a životní rovnováze. Naučili mě vnímat, kdy je potřeba vyvinout sílu, kdy zjemnit a kdy prostě jen být. Postupně jsem začala hledat inspiraci u světově úspěšných lidí, kteří prošli svými vlastními zkouškami a dosáhli skutečné proměny. To, co se od nich učím, aplikuji do svého života, testuji a prožívám na vlastní kůži.
Dnes skrze přirozenou moudrost koní i vlastní zkušenosti pomáhám lidem nacházet vnitřní klid, spojení se sebou samými a svou vnitřní sílu. Učím je, jak mít svůj život pod kontrolou – svou mysl i emoce – tak, aby jejich duše měla prostor vyjádřit velkolepé věci a odemknout svůj niterný potenciál. Tento proces není jen o změně života, ale o nalezení cesty zpět k sobě a vytvoření života, který je plný harmonie, radosti a smyslu.
Několik let psychického utrpení probíhalo v podobě beznaděje, bezmoci a pocitu, že ať udělám cokoli, všechno je špatně a nic nemá smysl. Byly to právě mé myšlenky, které uvízly v minulosti. Ve 13 letech jsem čelila tragické autonehodě při které jsem přišla o milovaného otce a bojovala o matčin život. O deset let později jsem přišla další tragickou motonehodou o partnera. Stala jsem se silnou ženou, která vše zvládne, má to pod kontrolou a hlavně musí všechny zachránit. Jenže to z dlouhodobého hlediska nefungovalo. Mí blízcí mou záchranu odmítali a já se cítila opuštěně a osaměle. Nebyl nikdo pro koho bych byla potřebná a tak po dobu dvou let jsem přemýšlela o tom, jak se zabiju. Ano čtete to správně. Byla jsem na dně a zdá-lo se, že z toho není cesty ven.
A přeci jen nějaký plamínek ve mně musel plápolat, protože ikdyž jsem nevěděla, co se sebou, život jsem si naštěstí nevzala a něco mocnějšího než jsem byla já mi začalo ukazovat cestu v podobě lidí, situací a dalších nápověd, co se sebou. Započala má cesta hledání.
"Bylo mi devět, když jsem poprvé utekla ke koním.
Cítila jsem se nedůležitá a přehlížená. Koně byli ti, ke kterým jsem utíkala, protože mi s nimi bylo dobře. Tehdy jsem nerozuměla proč. Jen jsem věděla, že když jsem u nich, něco ve mně se zklidní.
Až mnohem později mi došlo, co koně dokážou. Jsou vysoce citliví na naše pocity – na to, co skutečně cítíme hluboko uvnitř a bez posuzování na to reagují.
Zjistila jsem, jak naše pocity fungují!
Naše mysl něco uvěří, vyšle signál mozku, a ten začne vyplavovat hormony, které potvrzují naše přesvědčení. Když jsem si jako dítě myslela, že nestojím nikomu za pozornost, můj mozek tomu věřil a tělo na to reagovalo.
A právě tohle koně cítí.
Neuráží se, nic si nemyslí. Když jsem byla smutná, kůň přišel, snížil hlavu k té mojí a prostě tam se mnou byl. Přesně tak, jak jsem to potřebovala nejvíc. Bez slov, bez hodnocení. Jen přítomnost a tichá podpora.
Koně mi ukázali, že nikdy nejsem sama. Že moje pocity mají své místo a já je nemusím skrývat. Byli mi oporou, když jsem při tragické nehodě ve 13 letech ztratila milujícího otce. Zůstala jsem sama na vozíku, izolovaná. Byla to dlouhá cesta.
Díky terapiím, konstelacím a koním jsem dokázala překonat traumatizující situace. Pochopila jsem, proč jsem dlouho nemohla najít partnera, proč jsem žila v izolaci a nemohla mít děti.
Dnes vím jedno: každý z nás má v sobě obrovský potenciál.
Já jsem si dovolila začít znovu ve 35 letech. Učím se dál, ale už teď vím, že utrpení jde proměnit v sílu. Sílu, která vás posune tam, kam chcete.
A proto tu dnes stojím.
Chci se s vámi podělit o to, co mi pomohlo. Protože vím, že i vy máte v sobě ten plamen síly. Možná jen potřebujete někoho, kdo vás uvidí a podpoří na vaší cestě.
Jsem tady pro vás.
Stejně jako to dokázali koně pro mě, dokážu být oporou i já pro vás. Věřím ve vaši schopnost vytvořit si život, po kterém toužíte.
S láskou a vírou ve vás, Martina
A teď se dostávám k tomu proč to všechno píšu. Víte všechno toto sdělení, co jsem vám zde popsala v dnešní době vnímám jako velký trik našeho ega. Jsem vděčná za tuto zkušenost role oběti, kdy jsem trpěla, ale i po tolika letech práce na sobě, zpracovávání mých traumat a ublížení jsem jednoho dne pochopila, že tohle už nikam nevede. To je pořád dokola.
Například v rádiu zahrají písničku, kterou jsem měla silně spojenou s taťkou a hned jsem byla v myšlenkách na minulost a očích plných slz. Ikdyž jsem prožila několik velice uvolňujících momentů tohoto traumatu pomocí různých technik s úžasnými terapeuty, stále se trauma ozývalo a já pořád dokola trpěla. Pořád něco zpracovávat, pořád něco řešit. Byla jsem absolutně vyšťavená a vzteky mlátila do země, že už NEMŮŽU!!! KDY TOHLE SKONČÍ?
A opravdu skončilo. Procitla jsem do nové úrovně svého vnímání. Vždyť jediné co opravdu mám je jen teď a tady! Přítomnost. Proč stále dokola prožívám a řeším trauma, které je přes dvacet let staré? Došlo mi to nejdůležitější uvědomění!!!
Hledala jsem několik let. Pracovala na sobě, docházela na pravidelné terapie a začala jsem konečně vyplakávát ty potlačené slzy, které chtěly ven. Byla jsem typ holky, která si myslí, že je dospělá, ale netušila jsem, že dospělý neznamená mít 18 let v občance, ale, že to znamená rozhodnout se pro lepší život a postarat se, abych sebe doprovodila do splnění toho po čem jsem v srdci toužila.
Řešila jsem, co si o mně kdo myslí - jak vypadám, jak se chovám, jak mluvím. Neuvědomovala jsem si, jak v obrovském strachu jsem žila a když mi to někdo řekl, vysmála jsem se mu a obrátila to slovně na druhého, že má evidentně problém on sám. Po letech práce na sobě, jsem ale změnila názor, protože jsem procitla. Najednou mi došlo, jak obrovský strach ovládá můj život. Dělala jsem všechno proto, hlavně abych nebyla sama, nikdo mně znovu neublížil a to tak, že jsem opustia sebe jen pro ten falešný kousek štěstí, že když se budu chovat tak či onak dle očekávání druhých, tak mně budou mít rádi, budu pro ně důležitá, neopustí a neodmítnou mně a budu opravdu šťastná. Byl to velký omyl.
To nejdůležitější uvědomění bylo - JÁ JSEM ZÁVISLA NA UTRPENÍ A VYTVÁŘENÍ DRAMATU! Začala jsem přicházet na to, že jsem vlastně neznala co to je nic neřešit a jen být spokojená se sebou a s životem jaký je. Celý život jsem něco řešila a mé okolí mně v tom utvrzovalo. Protože co vyzařuji, to přitahuji. Začala jsem si všímat jaké lidi mám kolem sebe a ti kteří ve mně vzbuzovali odpor mně nejvíce zajímali. Viděla jsem totiž sebe, ale nejtěžší bylo přiznat si, že nejsem dokonalá, jak jsem si namlouvala a toužila být. To hodně bolelo. Protože se odhalovaly hlubší a hlubší bolístky, jako bezmoc, zranitelnost, selhání a že nejsem bez chyby. Má cesta ze závislosti na utrpení byla jednoduchá, ale náročná. Stala jsem se důsledným pozorovatelem a začala pozorovat své myšlení a všimla jsem si, že podle toho jak přemýšlím se ihned spustily pocity, které začaly rozhodovat, jakou budu mít náladu a jak se dál bude vyvíjet můj den.
Čím víc jsem stopovala svou mysl, tím větší rezistenci vytvářela. Ještě náročnější situace přicházely, zase jsem se chytla a uvěřila, že trpím a mám to opravdu těžké. Och jaká iluze.. Nedokázala jsem pracovat ani komunikovat s druhými o ničem jiném než o mém utrpení až mi došlo, že to chce důslednou vytrvalost a posilovat pozorování mých myšlenek a emocí. V dnešní době to není tak, že bych neměla myšlenky nebo emoce, ale NEZTOTOŽŇUJI SE S NIMI. Když se nenecháte unášet svou myslí, která vytahuje stále dokola minulost nebo utíká do budoucnosti, v ten moment se stáváte mistry svého života a přecházíte do dospělosti - dospělost pro mně znamená přestat se spoléhat na někoho, že to za vás vyřeší nebo že vás někdo zachrání. Nikdo kromě vás to udělat nemůže a to znamená, že přijímáte skutečnost, že to jak žijete, si tvoříte. Je to těžké to přijmout, ale dokud si to nepřiznáte jste otrokem své mysli a tím nikdy nekončícího utrpení. A to je moje poselství pro vás. Když se přestanete ztotožňovat se svou identitou neboli s EGEM, Začnete na sebe pohlížet milujícíma očima, takovýma, které vás jednoduše milují takové jací jste. To víte, že se mně ego snaží dostat a ztotožnit se v různých příbězích, ale jakmile ho jednou prokouknete, už vám nic nevadí ba naopak si začnete tuto dokonalou hru užívat a milovat jí.
Vše stálo za to! Miluji život, miluji se stále učit a rozvíjet a hlavně miluji tento moment a možnost ho s vámi sdílet. Vzáíjemně se inspirujeme, posouváme ale když víme, že už teď jsme dost dobří, tak je to žijící blaženost. Takže co je v této realitě možné? Jaké sny si splníme? Já jsem odhodlaná to prozkoumat do maxima, kam mně srdce vede a vy?